Poznávací výjezd (část 1.)

20. září 2006 v 16:56 | Koště |  Škola
!!!VAROVÁNÍ!!! Tímto článkem si nechci vylévat vztek a nerad bych kohokoli pomlouvat. Pouze se snažím objektivně popsat své subjektivní dojmy. Je to blábol, ale koho to sere...
Už když nám před půl rokem paní profesorka slibovala, že pojedeme na sociologicko - psychologický vájezd, jehož hlavním účelem bude, abychom se ve třídě všichni navzájem lépe snášeli a měli se víc radši, strašně moc jsem se těšil. Věděl jsem, co mám očekávat, besedy, nějaké kolektivní hry, více méně leháro, noční tajné kalby a na konci takové shrnutí, při kterém si řekneme, jak se nám to libilo a co bychom změnili, při čemž se jistě příšerně pohádáme. Ale pak se spoustu věcí změnilo.
Postupně jsem se začal sám od sebe rozhádávat se spolužáky, takže jich zbývalo čím dál tím míň, se kterými bych si tam mohl povídat. Až nakonec měl opustila i moje nejbližší, takže jsem zanevřel na všechny a začal říkat, jak tam všechny nenávidím, a že ten výlet je spíš už jen nepříjemná povinnost.
Ale přeci jen, pár dní před odjezdem jsem musel alespoň trochu změnït názor, protože vyhlídka kaleb a nicnedělání byla krásná, jakkoli málo jsem měl kamarádů, stále ještě zbylo několik lidí na zlití jako doga. A pak, když nadešel onen den D, došlo mi, že tohle je vlastně jedinečná příležitost si je všechny usmířit!
Někdy po osmé hodině ranní 11. září (jak stylové) jsme se nacpali do vlaku za neustálého pokřikování Oh, papa mia, papa mia a jiného prznění Bohemian Rhapsody. Sednul jsem si s kluky z kapely a s paní profesorkou Kuřátkovou do jednoho kupé a hráli jsme Bohemian Rhapsody. A když nás to přestalo bavit, změnili jsme to na The Show must go on.
Asi tak přibližně hodinu před polednem jsme se konečně dokodrcali do Nového Města nad Metují. Vzal jsem tedy své saky a paky (tedy sak a rockbag) a vypadnul (doslova) jsem z vlaku. Až na nádraží pro nás obětavě dojel pan Vacek, správce tábora, do kterého jsme chtěli dorazit (já tedy ne, ale co... ) a dali jsme mu svá zavazadla, aby je odvezl. Všichni tedy, až na mě a Choulíka, kteří jsme se příliš báli o své kytary, na to, abychom mu je svěřili, jsme odlehčeni vyrazili.
Šli jsme čtvrt hodiny. Šli jsme půl. A ještě stále jsme byli ve městě. Kdesi na obzoru se rýsoval les. Svým loveckým instinktem jsem usoudil, že tam to bude. A vida! Po další čtvrthodince jsme se vyčerpáni doplazili až k půlkruhu bungalovů, kam nás chtěli nacpat. Nedokázal jsem si představit, jak se do chatky o desíti metrech čtverečních mám vejít já, natož pak dalších pět lidí. Organizačně jsme to vyřešili tak, že jsme tam šli jenom čtyři - já, Choulík, Štoky a Šefl.
Ještě před oběděm jsme vyfasovali deky, povlečení a spací pytle, ti kteří měli zájem, mohli také vyfasovat elegantní židli nápadně připomínající sedačku z tramvaje. Po nemalých problémech (jak mám tohle narvat sem? Jednalo se o povlečení do spacáku) jsme vyfasovali oběd, který nás příjemně překvapil rozmanitostí a chutí (šunkofleky) a čaj, který chutnal jako teplý ocet a poté jsme si šli pro změnu odpočinout, jakože polední klid.
Bohužel, po půlhodině nás vytáhli dva instruktoři a dvě instruktorky ven s tim, že se půjdeme seznámit se. Každý dostaL ve vlaku takový dotazník, a teď každý dostal něčí a podle indícií na něm jsme se měli navzájem poznat. Tak strašně jsem si dával záležet, aby ten můj byl co nejvíce originální. Bohužel zrona ten můj se někde ztratil, takže pro mně konkrétně tato "hra" pozbyla smyslu. A to mě pěkně naštvalo. Ale to, co přišlo potom, mě mělo dorazit úplně.
První soutěž spočívala v tom, že jsme se měli v šestičlenných skupinkách navzájem předbíhat a tak se dostat až do cíle. V pohodě, nejdřív jsme začínali na trávě a ve stoje. Horší to bylo, když jsem si měl v novém oblečení do té trávy lehnout. To však ještě nebylo nic proti tomu, že pak jsme si lehali na hřiště, které bylo vysypáno štěrkem. A to jsme ještě měli štěstí, že tam nebyla antuka. Když nám instruktor Miro (vypadal tak na něco přes dvacet, trošku bukva, ale neustále s úsměvem na tváři) sdělil, že jsme "už" za půlkou, funěl jsem. Nejen vzteky, ale i vyčerpáním a v neposlední řadě i zděšením, protože před námi byl potok a byl velmi studený. To jsem samoržejmě zjistil až poté, co jsem tam zahučel až po kotníky. A těsně před cílem bylo bahno. Docela jsem se divil, když nás Miro nevymáchal i v tom bahně a loalálně nás nechal ho jen přejít. Naboso.
Po večeři pro nás Miro a jeho kolektiv připravili oddychovku - projekci filmu. Bohužel ani po hodině se jim nepodařilo zprovoznit video. Přihlásil se tedy spolužák Kůs, známý tím, že všechno zná a umí, ale ještě nikdy ho nikdo neviděl v akci. Ani tomu se nepovedlo docílit toho, aby byl obraz z videokazety promítán na televizi. Až jakýsi duchapřítomný jiný spolužák poukázal na skutečnost, že video není propojeno s televizí. Po odstranění tohoto nedostatku jsme mohli vesele shlédnout celý film (Jednota mrtvých básníků, nebo něco podobnýho) a pak si z něj celých pět dní dělat legraci (Ó kapitáne, můj kapitáne). Ale mě se to líbilo, doporučuji každému romantikovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama