Říjen 2006

The Blaue Erdbeere? v Rock Café

19. října 2006 v 17:56 | Deaffie ear |  The Blaue Erdbeere?
Devátého října hrála kapela v celonárodně známém klubu, Rock Café. Splnilo to naše očekávání?
Nejprve zhodnotím technickou stránku věci, která nestála za mnoho. Osvětlovač si evidentně nevěděl rady s osvětlovacím pultem a zvukař (v jedné osobě) na tom nebyl o moc líp. Bohužel jsme se ani nedočkali digitálního zpracování zvuku, ani obrazu, tedy za moc to fakt nestojí.
Samotné představení však mělo náboj jako nikdy. A to přestože to znělo dost neprofesionálně. Zahájení koncertu slovy: "Tak můžem?" je poněkud neotřelé, ale to už asi k TBE patří. První písnička The true Story of John and Judith přinesla zajímavé oživení, alespoň co se týče bicího doprovodu. Ale byl na to skutečně zapotřebí jiný bubeník?
Po ní následoval jako vždy blok se skladbami Whippet a Home Alone. Home Alone tentokrát znělo neobvykle unaveně, snad proto, že bylo poprvé zahráno tak pomalu, jak má správně být.
Asi tak v půlce přišel blok sestávající se z I will be Back, Terrible Shadow, Last chances Saloon, ze kterého naopak přímo sálala energie. Dočkali jsme se neostřihané verze I will be back, sice bez synťáku, zato se Štokyho vokály (na mysli mám předevšim ty úplně na začátku a na konci, fakt krásně agresívní). Stejně tak Terrible Shadow znělo skutečně mohutně, když se Koště přidal na poslední refrén.
Závěrečného bloku s peckami Nevermind, Judith a Outro jsme se ale tentokrát nedočkali. Z na první pohled nepochopitelných důvodů (později se ukázalo, že to bylo protože Rock Café nechtěla porušovat noční klid) kapela nejdřív odehrála Judith a to krásně. Trochu to ale kazil Koště, když si házel s evidentně cizí šálou. Pak ale příšla velká změna, vystřídali se bubeníci a za soupravu zasednul Žáček s dvojšlapkou a šlo se na Nevermind. A to byl kotel jako nikdy před tím. Sice byly znát určité rozporu v tom, co hrát :-), ale nevytrénované ucho jen těžko poznalo rozdíl :-).
Obzvlášť hezky působil moment, kdy Štoky a Koště zanechali hraní, přišli k sobě blíž a zpívali pomalou část skladby. Konec představení byl stejně tak netradiční. Ještě než dozněl poslední akord Nevermind, Koště odešel z pódia, proto zůstalo na Štokym, aby se rozloučil: "Praha musí jít spát."
Na konec jen zopakuju to, co jsem už řekl na začátku. Přestože byl koncert dost hektický a drobet nesourodý, působil profesionálně. A mě se líbil, takže mu dávám rejting 85%.

Poznávací výjezd (část 4.)

19. října 2006 v 17:31 | Koště |  Škola
Přeposlední probuzení v prochladlé chatce na samotě u les u NMNM bylo velmi tvrdé. Zaprvé jsem měl kocovinu jako prase a zadruhé jsem celou noc spal na lahvích od nejmenované minerálky. Ano, byl jsem tak zlit, že jsem si toho nevšim.
Pani profesorka se mě na snídani zeptala, co to jako mělo znamenat. Tak jsem řekl, že byla tma a já neměl brýle a měl jsem strašnou sračku, takže jsem byl vůbec rád, že jsem k nějaké chatce došel (což byla mimochodem pravda). Kuřátková dělal, jako že mi věří, snad proto, že to bylo jednodušší, než psát podmínečné vyloučení (protože to bych vyletěl velice záhy). A ještě do dneška (dělá, že) mi věří, že jsem měl Scheißerei.
Témeř celý den byl ve znamení zevlingu. Hned po snídani jsme se rozdělili do skupinek po třech a každá skupina dostala jednu celou sirku. Naším úkolem bylo vytřískat z toho co nejvíc. Včetně oběda.
Po několika neúspěšných pokusech si něco vydělat po restauracích jsem já, Majda a Anča zašli na radnici. Zeptali jsme se, jestli nepotřebují s něčím píchnout (v popisu práce totiž bylo i konání dobrých skutků). Paní ve vrátnici nám řekla, že si nás žádá sám nejvyšší (přítomný) , tajemník Petr Tyč.
Petr Tyč bych pán lehce paroubkovského vzhledu, kterému neustále padaly kalhoty. Přivítal nás a zeptal se, co potřebujeme. A my na to, že spíš bychom potřebovali, aby potřeboval něco on. Tak řekl, ať umyjeme nějaké nádobí po nějaké chůzi. Tak jsme ho tak nějak umyli a uklidili. A pan tajemník nám napsal potvrzení o vykonání dobrého skutku. K tomu nám dokonce přibalil polomáčenky, propisky, odznaky, přívěšky, brožurky... a my jsme mu děkovali ještě půl kilometru od radnice. Fakt strašně sympatickej člověk.
Večer, a to už bylo docela pozdě, pro nás intstruktoři vymysleli hru s pracovním názvem kasíno. Měli jsme si vytvořit páry a jít na společenský večer. Původně jsem tedy chtěl jít samozřejmě s Robinem, ale to mi zakázali, tak jsem prostě počkal, co na mě zbyde. A zbyla Poráková. Chvíli mě to bavilo, dostal jsem dvacet žetonů za originalitu nějakejch směnek nebo co a vytřískal jsem z toho asi stovku. Pak jsem se na to už vykašlal, protože jsem byl společensky unaven. To v praxi vypadalo tak, že jsem opustil turnaj v páce (co by to taky mělo za smysl?) , opustil jsem i "kasíno" a šel se vybrečet ven. Tam ale byla taková zima, že jsem zase zašel dovnitř a brečel tam. To jsem to všem pěkně natřel!
No a tím to pro mě tak nějak skončilo. Sice se konala druhá kalba, na kterou přišli snad úplně všichni (akorát toho Nerada tam asi nepustili), kromě mě amožná ještě někoho. Věděl jsem moc dobře, že kdybych se v takovémhle stavu opil, asi bych něco rozmlátil (a nemohl jsem si být jistý, jestli nenapadnu spolužáka, ne-li spolužačku), případně bych skočil z okna a zlomil si obě nohy, takže jsem si radši lehnul. A usnul.
Poslední den, tedy pátek. Ráno jsme se shromáždili u ohniště a povídali jsme si, co se nám líbilo a co ne. Kuřátková řekla, že jsem se jí prej nelíbil já ve tři ráno v chatce. Nebylo ani tři a nebyl jsem až v chatce. Snad jsme se usmířili s instruktory, ale rozhodně ne třeba já s Pazdírkem a poodjížděli do Prahy.
Poohlédnutí. Nevidím snad jedinou kladnou věc na tomto výletu. Snad jedině to, že jsem dal Marušce své poslední sbohem (no spíš ona mně), definitivně.

AC/DC - Back In Black

18. října 2006 v 21:04 | Koště
Připadalo mi to jako povinnost správného rockera si alespoň poslechnout jedno album od AC/DC. Vybarl jsem si Back In Black, protože jsem tak trochu věděl, co můžu očekávat. A taky že jsem se dočkal.
Back In Black je notoricky známá písnička a hezky se poslouchá. Je to Angus nebo Johnson, kdo tuní písničku tak, že ani při třech akordech nezní blbě :-) ? Každopádně, je to živý, ale zpěvem bych to nenazýval.
Zato v Hells Bells se tu a tam dočkáme nějakého tónu, stejně tak další notoricky známý riff na začátku podložený zvony působí majestátně (ostatně jako název samotný). Když pominete fakt, že text zní, jakoby ho napsal nějaký satanista věku jedenáct let, vyjde vám celkem slušná, drobet uřvaná písnička.
Za odlehčující bych v tomto případě považoval Rock´n´Roll ain´t Noise Pollution, kde už podle prvních tónů poznáte, proč je na konci desky. Mohli si snad AC/DC dovolit dát ploužák (na poměry, samozřejmě) někam na začátek? Těžko. Stejnětak je to s textem, konečně počet slov v refrénu přesáhnul tři.
Takže moje celkové hodnocení je dejme tomu 70%. Vytknul bych především similaritu skladeb (jakože sou všechny stejný).

Petr Pšenička

18. října 2006 v 20:50 | Koště |  Škola
Tento článek chápejte jako doplnění článku "To je panoptikum".
Dnes, poslední hodina, měli jsme zeměpis s panem Knedlíkem. Ale ten si do třídy přivedl praktikanta, Petra Pšeničku. Když jsem zporozoval tohoto diskanta, odsednul jsem si z přední lavice do zadní a tam jsem si povídal s Jitkou a Májou. Jenom aby bylo jasno.
Petr Pšenička si lehce šlapal na jazyk a soudruh Žáček se to snažil ignorovat tak vehementně, až z toho dostal záchvat smíchu. Jeho smích byl tak nakažlivý, že se začala smát asi půlka třídy (Knedlík teda ne).
Zničeho nic ke mně Pšenička přišel a řekl: "Jestli budete kafrat, tak si sednete do první lavice." Nestalo se tak. Ve skutečnosti stačilo, abych se jen otočil a už jsem letěl. Chtěl válku, měl ji mít. Vyhledával jsem všechny chyby, kterých se dopustil, a zde je jejich výčet:
1) smazal obrázek a nakreslil ho znova bezprostředně po sobě na stejné místo
2) tvrdil, že čtyři krát čtyři je čtrnáct. A to učí zeměpis.
3) napsal to samé slovo dvakrát na tabuli (jakože už ho tam napsal jednou a asi na to zapomněl)
4) řekl, že Popokatetepl je těžko vyslovitelné slovo :-). No a to je všechno, děkuji, zase někdy, nasmraděnou!

Nejhorší učitel

17. října 2006 v 19:04 | Koště |  Ankety
Jak jsem už řikal, do komentářů piště své hrůzné zážitky a případně i vašeho nejoblíbenějšího profesora.

To je panoptikum

17. října 2006 v 19:04 | Koště |  Škola
Já už tyvole fakt nevim. Poslední dobou se mi zdá, jakoby všichni okolo mě zešíleli :-D. Konkrétně mám na mysli profesorský sbor Gymnázia Opatov. Jahelková mi dala pětku, protože jsem se podepsal jako Midgey se slovy, že žádného středního gaye v seznamu žáků nemá. A to nemluvím o tom, že hned druhý den se mi smála, že jsem teplej. A to já nejsem.
Žabová pro změnu předvedla další ze svých excentrických hysterických záchvatů, protože jí soudruh Kůs upozornil, že právě řekla nesmysl. Po vyhasnutí profesorky se ukázalo, že měla pravdu ona, ale to už bylo pozdě, Žabová nám totiž dva dni na to nám nasolila písemku na něco, co jsme se neučili a podle jejích slov to bylo v učebnici. To, že to měla být učebnice fyziky je už druhá věc.
Robejšková (má cenu vůbec pokračovat :-) ? ) je na stará kolena nějak sentimentálně přívětivá. Děvčata na začátku dvouhodinovky pošle to tělocvičny, ať si hrajou a chlapce nechá jít s nimi. Když se vrátí, řekne jen: "No kde jste byli? Tedy, s vámi ta puberta cloumá...".
Mě se zase ptala, co mě baví za manuální práci, která by se dala skloubit z uměním, když už jí prej jako kašlu na obrázky. Odpověděl jsem, že truhlařina - jo, skříně, stoly, rakve, to je moje! A ona na to, že ať vyřezávám. No to snad radši ne, to jí radši opravim ten její rozvrzanej stůl, nabídnul jsem se. Nic na plat, hned na další hodině mi do ruky vrazila kus dřeva, strašně rahé americké rydlo a řezbuj!
Proto vás žádám. Napište do kometářů svého nejoblíbenějšího profesora a do ankety tu největší svini! Nebojte, nikdo se to nedozví. Adresu na tento blog má jenom Kuře.

Poznávací výjezd (část 3.)

16. října 2006 v 19:16 | Koště |  Škola
Středa. Šefl nás probudil v půl osmé a děl: "Mám pro vás dvě špatný zprávy. Kterou chcete slyšet první?" "Di do prdele!" odpověděl jsem mu a přetáhnul si deku přes hlavu. Šefl pohotově zareagoval: "Tak zaprvé: venku je jinovatka a zadruhé, za pět minut je rozcvička." Bohužel, bylo tomu tak.
Dopolední hry byly opět extrémně zábavné (tentokrát to myslím zpola vážně). Nejprve jsme si hráli na eskymáky a házeli jsme sobí šlachou, nebo co to jako mělo být. Tuto hru jsem do dneška nepochopil. Druhá hra byl porod. A to doslova. Stoupli jsme si do dvou řad naproti sobě vedle sebe a naším úkolem bylo přemístit člověka z jednoho konce na ten druhý. Všechno probíhalo víceméně hladce až nakonec, když se instruktor Miro Šašek rozhodnul, že také bude děťátko - my jsme se rozhodli, že už nás to nebaví a potratili jsme ho :-).
Odpolední hra ale taky stála za to. Byli jsme roztříděni to pěti nebo šestičlenných skupin. Byly nám zavázány oči. Bylo to děsivé. Vždy jeden znás měl to štěstí, že byl na dvacet minut vůdce skupinky, takže na tu chvilku viděl a musel nás vést. No, ale kdyby předem věděl, kudy nás povede, asi by z toho tak vodvázanej nebyl. Ach, pouze já jsme měl to štěstí, že můj úsek, kdy jsem vedl, byl po cestě, po rovině a v klidu. Jenomže. Na konci každého úseku nás čekal úkol. A já schytnul ten fakt dost hustej. Musel jsem těch pět slepců nějak donutit k tomu, aby zapálili svíčku a jeden po druhém si jí přendali z ruky do ruky. Hmmm, potýkali jsme se s problémy, jakože slepý člověk si spíš podpálí vlasy než svíčku, ale asi napopáté se nám to povedlo.
Soudružka Eva nás vedla úsekem furt dolů, který končil na silnici těsně před táborem. Hurá, pomysleli jsme si, jaké vysvobození. Ale chyba lávky. Dostali jsme úkol, měli jsme si sednou všichni za sebe a nad hlavami přenést Evu. Krom toho, že jsme si tím naprosto odkurvili třísla v pohodě. Ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Pod velení nás dostal Štoky, ale místo toho, abysme pokojně došli do tábora, zahnuli jsme někam úplně do lesa, kde rostly asi půlmetrové ostružiny a tu a tam byla nějaká ta bažinka. A tady mě to začínalo lézt na nervy. Byla mi zima, v botách jsem měl kvanta písku a jehličí, měl jsem hlad a kdo ví, co ještě. Takže jsem se vykašlal na fair či nefér play (nebo fair game, nebo gay, tak nějak to Miro řikal) a povolil jsem si šátek.
Vtipné bylo, když Miro nenápadně a co nejtiššeji naznačil Štokymu, aby nám řekl, že je v cestě kláda. Štoky se však držel svého motta "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?" a vzal kládu a hodil ji někam stranou. Miro čuměl jako vyvoraná myš/sůva z nudlí, ale šel dál. Rovnou do potoka. Ani jsem se nenamáhal sundavat si boty, nebylo třeba, stejně jsem dobře viděl, kam šlapu *JOKINGLY*.
Když jsme se konečně doplácali do tábora, okamžitě jsem si lehnul na prohnilou palandu a vychlemtal asi litr minerálky. Pak jsem si asi půl hodiny krkal. To je dekadentní.
Úplně až pozdě večer se konal táborák. Celá třída se sešla u ohně, a povídali jsme si, nálada byla bujará, tak jsem (stejně jako Štoky) přitáhnul kytaru a hráli jsme. Když jsem zahrál Home Alone, rozněžnilo mě to tak hodně, že jsem už jaksi neměl náladu pokračovat a šel jsem se ožrat s Kůsem a vlastně skoro se všemi chlapci ze třídy. Až na Nerada a Pazdírka.
Všichni jsme dostali po jedné sklence vína. Šefl si sundal boty, což jsme nepovažovali za dobrý nápad, proto je Choulík vzal a vyhodil z okna, Šefl začal velmi potichu, ale důrazně upozorňovat Choulíka, že by ty boty jako chtěl. Poté, co asi desetkrát řekl: "Běž pro ty boty!" , začal jsem si s Petrem zpívat "Běž pro ty boty" jakožto parafrázi na Běž pro ty šproty.
Frankovka nám bohužel došla poté, co ji Šefl vylil na polštář, proto jsem neváhal a sáhnul po Salámově vodečce. A od tohoto momentu si toho ani tak nijak moc nepamatuju.
Když už bylo po kalbě, šel jsem na záchod. Pane jo, to byla teda adventure. Hned na poprvé jsem se trefil do pisoáru, bohužel, při hledání chatky jsem již nebyl tak úspěšný. Vyšel jsem z koupelen a přede mnou stálo nejmíň patnáct chatek, jedna jako druhá. A to sem viděl jenom jednou! Ale co šel jsem více méně na jisto. Vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno. "Hlavně, že sem řikal, ať nezamyká," pomyslel jsem si a řekl: "Šefle, vodemkni." Nic.
Svoji výzvu jsem ještě několikrát zopakoval s narůstající hlasitostí a s větší frekvencí vulgárních slov. Až tu najednou jsem byl osvícen. Nade mnou jsem spatřil Boha, jako blesk z čistého nebe. Až když ku mně pronesl: "Bydlíš o chatku vedle." došlo mi, že je to profesor Bauer, a že jsem s největší pravděpodobností zavítal k chatce profesorské. Tak jsem odešel, zalezl do vlastní chatky a rudý jako něco hodně rudého usnul.

YouTube

11. října 2006 v 15:20 | Koště |  The Blaue Erdbeere?
Tak jsme se konečně dočkali! Kapela nahrála Home Alone a I will be back a odehrála koncert v Rock Café a odstartovala práci na TBE DVD 2006 II. Bohužel, Imatrkulace se nejspíš nedočkáme, vzhledem k cenzuře, ale unikátní záběry s nahrávacího studia a kraťoučké ukázky s nahrávek vás pobaví snad ještě víc. Neváhejte a objednávejte rovnou zde v kometářích :-)!
Další dobrou zprávou je uvedení The Blaue Erdbeere? na YouTube. Použit byl záznam Judith z KD Opatov a další budou postupně přidávány.
Bohužel, YouTube vyhlédávač je pěkná děvka a neni schopný to najít, proto zde je odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=PmpH3f4BOAw

FIDEL PRDEL

8. října 2006 v 10:27 | Koště |  Ankety
Tum tidi dum

Lapálie s kamerou

8. října 2006 v 10:13 | Koště |  Osobní
Chmpf, to sem si zas jednou naběhnul. Podělala se mi kamera (měl sem jí skoro půl roku (trpký úsměv)), tak sem si řek, že jí nechám opravit. Sebral jsem se, zapálil si a vyrazil s kamerou v ruce do nejbližší opravny.
Přišel jsem, řekl jsem, že jakmile ji zapnu, ona se sama vypne a že to není zrovna ideální, jelikož bych s ní celkem rád natáčel. Takže jsem jim dal taky nabíječku, kazetu a svoje číslo a s pocitem, že moje kamera bude možná zase fungovat, jsem odešel.
Když se mi po více než měsíci neozvali, řekl jsem si, že tam zajdu, abych zjistil, jak se věci mají. Přišel jsem, zazvonil a pišla mi otevřít slečna. Pozdravil jsem, řekl jsem, co tam chci a oni na to, že teď to hledat nebudou, ať si přijdu zítra ráno. Hmm, tak jsem si druhý den ráno přivstal a šel jsem tam znova a ejhle - bylo zavřeno.
Pověřil jsem tedy maminku úkolem, aby tam zavolala a zjistila, jestli mi tu kameru teda daji nebo ne. No, to jsem snad radši ani neměl dělat. Maminka mi napsala SMS, že mi tu kameru asi nedaj, protože jí dali někomu jinýmu. A já sem si řikal, kde mám sakra ten paragon. V opravně jí totiž ekli, že pan Košťálek si kameru již vyzvednul - hmmm, tak to asi nebyl pan Košťálek, ale někdo, kdo mu ukradnul ten paragon a na jeho jméno si to drze vyzvednul. Tak jsem začal nadávat, jako jak je možný, že to někomu vydaj bez nějakýho ověření osobních údají, jako třeba aspoň občanku, kdyby chtěli.
Tak to už jsem se teda fakt naštval a zašel jsem tam osobně. Jenomže měli zase zavřeno. Mája řekla, že na ně mám poslat ČT, že mi ukradli kameru, nebo jí omylem dali někomu jinému ("Ježiš, tak to se omlouváme, ale von vám byl tak podobnej...) a že teď se přede mnou ukrývají. No tak jsem tam teda šel už asi podesátý a to tam zrovna byli. Úplně bez okolků mi dali kameru, ani se nepřesvědčili, jsestli jsem opravdu pan Košťálek, akorát řekli, že závada není tak úplně odstraněná. Jak, tak nějak úplně? Opravili to jenom napůl?! No neřešim to. Každopádně vim, že sem už nic do opravy nedám - stálo mě to mnohem víc sil, než peněz a za pohodlí si radši připlatim.