Poznávací výjezd (část 4.)

19. října 2006 v 17:31 | Koště |  Škola
Přeposlední probuzení v prochladlé chatce na samotě u les u NMNM bylo velmi tvrdé. Zaprvé jsem měl kocovinu jako prase a zadruhé jsem celou noc spal na lahvích od nejmenované minerálky. Ano, byl jsem tak zlit, že jsem si toho nevšim.
Pani profesorka se mě na snídani zeptala, co to jako mělo znamenat. Tak jsem řekl, že byla tma a já neměl brýle a měl jsem strašnou sračku, takže jsem byl vůbec rád, že jsem k nějaké chatce došel (což byla mimochodem pravda). Kuřátková dělal, jako že mi věří, snad proto, že to bylo jednodušší, než psát podmínečné vyloučení (protože to bych vyletěl velice záhy). A ještě do dneška (dělá, že) mi věří, že jsem měl Scheißerei.
Témeř celý den byl ve znamení zevlingu. Hned po snídani jsme se rozdělili do skupinek po třech a každá skupina dostala jednu celou sirku. Naším úkolem bylo vytřískat z toho co nejvíc. Včetně oběda.
Po několika neúspěšných pokusech si něco vydělat po restauracích jsem já, Majda a Anča zašli na radnici. Zeptali jsme se, jestli nepotřebují s něčím píchnout (v popisu práce totiž bylo i konání dobrých skutků). Paní ve vrátnici nám řekla, že si nás žádá sám nejvyšší (přítomný) , tajemník Petr Tyč.
Petr Tyč bych pán lehce paroubkovského vzhledu, kterému neustále padaly kalhoty. Přivítal nás a zeptal se, co potřebujeme. A my na to, že spíš bychom potřebovali, aby potřeboval něco on. Tak řekl, ať umyjeme nějaké nádobí po nějaké chůzi. Tak jsme ho tak nějak umyli a uklidili. A pan tajemník nám napsal potvrzení o vykonání dobrého skutku. K tomu nám dokonce přibalil polomáčenky, propisky, odznaky, přívěšky, brožurky... a my jsme mu děkovali ještě půl kilometru od radnice. Fakt strašně sympatickej člověk.
Večer, a to už bylo docela pozdě, pro nás intstruktoři vymysleli hru s pracovním názvem kasíno. Měli jsme si vytvořit páry a jít na společenský večer. Původně jsem tedy chtěl jít samozřejmě s Robinem, ale to mi zakázali, tak jsem prostě počkal, co na mě zbyde. A zbyla Poráková. Chvíli mě to bavilo, dostal jsem dvacet žetonů za originalitu nějakejch směnek nebo co a vytřískal jsem z toho asi stovku. Pak jsem se na to už vykašlal, protože jsem byl společensky unaven. To v praxi vypadalo tak, že jsem opustil turnaj v páce (co by to taky mělo za smysl?) , opustil jsem i "kasíno" a šel se vybrečet ven. Tam ale byla taková zima, že jsem zase zašel dovnitř a brečel tam. To jsem to všem pěkně natřel!
No a tím to pro mě tak nějak skončilo. Sice se konala druhá kalba, na kterou přišli snad úplně všichni (akorát toho Nerada tam asi nepustili), kromě mě amožná ještě někoho. Věděl jsem moc dobře, že kdybych se v takovémhle stavu opil, asi bych něco rozmlátil (a nemohl jsem si být jistý, jestli nenapadnu spolužáka, ne-li spolužačku), případně bych skočil z okna a zlomil si obě nohy, takže jsem si radši lehnul. A usnul.
Poslední den, tedy pátek. Ráno jsme se shromáždili u ohniště a povídali jsme si, co se nám líbilo a co ne. Kuřátková řekla, že jsem se jí prej nelíbil já ve tři ráno v chatce. Nebylo ani tři a nebyl jsem až v chatce. Snad jsme se usmířili s instruktory, ale rozhodně ne třeba já s Pazdírkem a poodjížděli do Prahy.
Poohlédnutí. Nevidím snad jedinou kladnou věc na tomto výletu. Snad jedině to, že jsem dal Marušce své poslední sbohem (no spíš ona mně), definitivně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama