Červenec 2012

Epilog (část první)

29. července 2012 v 22:20 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Poledne je dávno pryč. Celý ten den dávno skončil. Nic, co jste přečetli už neplatí. Rozpadlo se to jako čínský rádio, sice vidíte, z čeho to je a jak to fungovalo, ale dohromady už to prostě nikdo nedá. Je to taková příliš pozdě nabytá vědomost. (Kdybych sem nenapsal tu závorku, zajímalo by mě, kolik blbců by mi připomnělo, že nabíjet se píše s měkkým i.) Chvílemi si vyčítám, že za všechno můžu já, ale objektivně vzato, snad nejsem takovej ďábel, aby všechno byla moje vina. Tak půlka. Možná ta větší půlka. No dejme tomu, že většina věcí, co se mi v životě podělá, se podělá mým přičiněním. Co se dá dělat, chybama se člověk učí. A někdo je prostě neopučitelnej, je třeba stavit se k tomu stoicky.

Kapitola šestá (poledne)

26. července 2012 v 21:14 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Je pár témat, nad kterými se dokážu zasnít. Skutečně zasnít tak, že přestanu vnímat. Pokud se tak stane v přítomnosti dívky (za předpokladu, že ta dívka je oním námětem), není to nic víc, než mírně trapné. Tak například včera jsem se rozhlížel na přechodu a můj pohled upoutalo děvče opírající se o zábradlí. Byla stejně krásná jako ten den, dopoledne sice trošku pršelo, ale alespoň to přineslo trochu vláhy do jinak letního horka. Nutno ovšem pominout fakt, že není léto, je máj, lásky čas, v tom celá ta situace nejspíš vězí. Byla krásná jako celý onen den, opodál kvetly šeříky, neznám milejší vůni. Ještě o něco málo intenzivnější odér a už by se člověku téměř zamotala hlava. Ještě o malinko krásnější děvče a asi bych se z té nádhery nevzpamatoval nikdy - a že se mi to stává až příliš často. Nemohl jsem od ní odpoutat oči velmi dlouho, věděla o mně, věděla, že si jí prohlížím a snažím se vypálit si ji do paměti, snažím se vytvořit si fotografii, protože ona byla jako sluneční svit, škoda jen, že má paměť není stříbro. Byl to trapný moment?

Kapitola pátá (jedenáct dopoledne)

24. července 2012 v 21:50 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Občas mě přepadává taková nostalgie. Říkám si, co jsem dělal, než byl Facebook? Kde jsem trávil veškerý svůj čas[JM1] ? Asi na jiných zoufalých stránkách s nepřetržitě spuštěným ICQ, které mi dnes zní jako opuštěná vzpomínka kdesi hluboko vzadu v paměti, něco, čemu se tak trochu směji, asi jako můj první den ve škole. S tím rozdílem, že tomu se nesměji, byl to pro mě ani ne tak traumatizující, jako rozčilující zážitek. Všichni ti lidé, kteří se mě ptali na jméno a pak mi nerozuměli, když jsem ho říkal, a to jsem ani neměl žádnou vadu řeči. Ale co jsem dělal před ICQ, než jsem si nechal domů zavést internet? Pravděpodobně jsem hrál Mafii, nejlepší hru na světě. Říkám si, jestli mě nějaká hra dokáže ještě někdy takhle nadchnout, ale asi se budu muset zklamat, patnáct mi už prostě nikdy nebude. Pořád ale zbývá otázka, co jsem dělal, když jsem ještě neměl počítač? Jezdil jsem na kole.

Kapitola čtvrtá (deset dopoledne)

23. července 2012 v 20:18 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Máma říkala, že dneska vstane dřív než obvykle. Ale proč ne, obvykle vstává v jedenáct, takže v půl jedenácté to skutečně je dříve než obvykle. Jenže dneska bych skutečně potřeboval, aby sebou hodila. Musíme jet nakoupit, potom za babičkou, tam chvíli pobýt, pak se vrátit zpátky a to celé do čtyř odpoledne, abych mohl být v pět na tom nádraží. Chci s přítelkyní strávit trochu času, protože vím, že v osm večer mám přijít k Paulovi a pracovat na nějaké nové hudbě. To je důležité, protože teď jsme kapela v rozletu a nic nám nesmí bránit. Dáme si nové jméno, něco víc vzletného, navrhuji Violet eyes. Jak řekl Michael, je to jméno, které nás nikam nezaškatulkuje a dá se dobře zapamatovat.

Kapitola třetí (devět ráno)

22. července 2012 v 20:10 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Oběd! Vždyť já jsem si ještě nedal ani snídani. Vyzkouším sušenky Oreo. Však víte, ty, jak je v Americe jedí po tunách. Už jenom to je mi odporné. Pokud tomu přičtu k dobru (v tomto případě tedy spíš ke zlu), že ta sušenka je černá jak bota (původně jsem chtěl napsal jako Barack Obama, ale zaprvé by to byl rasistický vtip a zadruhé černoši jsou spíše hnědí), tak vážně nemám chuť to ochutnat. Co mé potenciální nadšení ale úplně sráží dokolen je ta připitomělá, ba co dím, totálně zhovadělá reklama "Otoč, olízni, omlékuj". Co si o sobě ti blbci myslí? Až na tu nechuťárnu s mlékem dělám to samé už pomalu dvacet let se sušenkami Disko. A ty bezpochyby chutnají lépe i bez mléka.

Kapitola druhá (osm ráno)

21. července 2012 v 20:18 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Zajímavé, jak dívky vždy vyžadují, aby jim muž řekl, že je konec. Že jim nestačí samotný fakt, že už s ní nechtějí být. Že jim nestačí samotný fakt, že se už několik týdnů neozval a na všechny jejich výzvy odpovídá tím nejvýmluvnějším mlčením. Nechápou, že je to bolestivé i pro ně, pro ty, kteří musí vždy udělat první krok, kteří mají živit rodinu, na nichž stojí veškerá odpovědnost, protože když se pár rozpadne, vždy je na vině muž, protože buď byl děvkař, nebo nedokázal býti dost mužem. Ženy naopak často říkají, že to mají v životě složitější. Ale o tom mohla psát leda Virginia Woolf, tyhle časy jsou dávno za námi. Vždyť už se i stalo, že žena svého muže bila a vydírala! Sem nás dovedla emancipace přelomu devatenáctého s dvacátým stoletím?

Kapitola první (sedm ráno)

20. července 2012 v 18:59 | I, Johnny Midgey! |  Pošahaná povídka
Zase jsem se probudil tak brzo. Co to má za smysl, proč se člověk probouzí sám od sebe tak brzo, že se ani nevyspí? To je jak kdyby se medvěd probudil ze zimního spánku uprostřed zimy. Možná mám nějaký zdravotní problém, v těle přeci souvisí všechno se vším. Teď už ale nemá smysl snažit se zase usnout. Na druhou stranu je to vlastně dobře, když se probudím takhle brzo, mám totiž o to víc času na všechno. Protože já přes den vážně dělám všechno, dneska je osmého května a to je státní svátek, takže neplýtvám časem ve škole.